Natálka

Natálka (7 let) se narodila manželům Andree a Michalovi jako zdravá a nádherná holčička. Prospívala dobře, mladý pár si užíval všechny radosti, které převažovaly nad starostmi. A tak k ní po roce přibyla sestřička Barborka. Až ve 2,5 letech věku Natálky si rodiče začali všímat zvláštních projevů, odlišností ve vývoji.

Neustále poskakovala, neuměla si hrát s dětmi, zvláštně projevovala emoce (např. pláč nebo radost). Po návštěvách pediatra a dětského psychologa si vystrašení rodiče vyslechli diagnózu dětský autismus. Přes nedostatek informací a obavy o svoje děťátko reagovali racionálně. Po konzultaci s odborníky se obrátili na Oblastní charitu, respektive středisko Raná péče věnující se dětem s různými handicapy. Ujala se jich poradkyně, která jim doporučila vyřídit příspěvek na péči. Současně pak vzhledem k věku Natálky mapovali vhodnou instituci pro předškolní péči – speciální mateřskou školu.

Ve školce se Natálka adaptovala dobře a hned si zamilovala asistentku, která jí byla přidělena. Rodičům spadl kámen ze srdce. O rok později, když nastoupila do předškolního zařízení i Barborka, projevila maminka holčiček touhu změnit neustálý běh kolem dětí a vrátit se do zaměstnání. Narazila však na to, že asistentka její autistické holčičky dochází do školky pouze na dopolední čas a učitelky péči o Natálku samy nezvládnou. Paní Andrea to však nevzdala a komunikovala s Ranou péčí. Na jejich doporučení oslovila Speciální pedagogické centrum, které zorganizovalo jednání za přítomnosti všech zainteresovaných včetně pracovníků Rané péče. Na schůzce se podařilo vyjednat navýšení hodin asistentce pedagoga, a tak maminka mohla nastoupit do zaměstnání, o Natálku bylo v rámci školky v odpoledních hodinách postaráno.

Paní Andrea se však vzápětí musela prát s další životní událostí – časová a psychicky náročná péče o autistickou holčičku a „nenalezený“ vztah tatínka k ní vyvrcholil rozvodem rodičů. Maminka se s dětmi následně odstěhovala, s pomocí poradkyně Rané péče si dokázala zajistit pomoc nadace v podobě příspěvku na léky Natálce. Také proto, že zůstala sama, nadšeně využívala možnosti setkávání rodin a různých kurzů, kde sdílela své zkušenosti, radosti a trápení s autistickým dítětem nebo si jen s maminkami vyráběla něco do domácnosti.

Po šestém roce Natálky a konzultované prognóze vývoje hledala paní Andrea vhodnou školskou instituci, nejlépe s celodenním provozem. Jako samoživitelka musela chodit do zaměstnání a zabezpečit svoji rodinu. Speciální základní škola neposkytuje družinu pro děti s těžším postižením, proto oslovila také denní stacionář. Společně si vyjasnili zakázku a dohodli spolupráci. Natálka tak od loňského roku navštěvuje speciální základní školu a v odpoledních hodinách přechází do denního stacionáře.

VYHLEDAT SLUŽBY