Paní Karla

Paní Karla přišla v důchodovém věku o své nejbližší, a tak žila sama. Měla pejska, který jí přinášel radost, a o nějž pečovala. Před lidmi se ale postupem času začala uzavírat. S nikým se nestýkala, kvůli zdravotním problémům přestala cestovat.

I přes omezený kontakt s lidmi sousedé paní Karly časem upozornili na její podivné chování. Když už se s nimi potkala, nezřídka vůči nim používala různé nadávky, na což nebyli zvyklí. Všímali si její zmatenosti, výpadků paměti. Jindy nevycházela několik dní z domu. Naštěstí jim to nebylo lhostejné. Sousedé zvažovali přivolání pracovníků integrovaného záchranného systému, ale nakonec se jim podařilo na paní Karlu dozvonit.

S jejich pomocí bratra paní Karly oslovil pracovnici sociálního odboru městského úřadu. I když paní Karla nebyla spolupráci nakloněna, podařilo se ji přesvědčit, aby se zúčastnila osobní schůzky se sociální pracovnicí. Ta pak s paní Karlou zůstávala v kontaktu. Často jí připomínala zprovoznění telefonu, aby se jí příbuzný mohl dovolat. Ve spolupráci s bratrem vyřídila příspěvek na péči a zajistila terénní sociální službu. Paní Karla veškeré služby vždy zpočátku odmítala, vnímala jako obtěžující. Okolí včetně odborných pracovníků se shodovalo na náročnosti řešení její situace.

Vše vygradovalo, když paní Karla nečekaně přišla o svého pejska. Odmítla uvažovat nad možností přestěhování do Domova pro seniory. Zároveň přiznávala, že se doma cítí opuštěně. Souhlasila s jedinou variantou – přesun ke svému bratrovi, kde by jí mohl pomáhat. Zklidněná situace však vydržela pouze několik týdnů. Paní Karla toužila po návratu domů a naléhala na rodinu. Protože bratrovi na sestře hodně záleželo, přestěhoval se k ní.

Zdravotní stav paní Karly se mezitím zhoršoval. Jednoho dne upadla a byla převezena rychlou záchrannou službou do nemocnice. Během pobytu lékaři potvrdili demenci, které nasvědčovaly už předchozí signály. S lékařem a zdravotně sociální pracovnicí v nemocnici pak bratr konzultoval prognózu dalšího vývoje a hledal optimální možnosti po jejím propuštění z hospitalizace. Shodli se, že by obávaný pobyt v domově pro seniory jejímu stavu nepřispíval. Odborníci potvrdili, že by diagnóza Karly umožňovala setrvat v domácím prostředí, nicméně za využití podpůrných služeb. Příbuzní si tedy za pomoci sociální pracovnice navýšili příspěvek na péči a požádali o služby pečovatelskou službu, která jim dle potřeb pomáhá zajistit každodenní péči o paní Karlu.

Pan Lubomír

Pan Lubomír (44 let) neměl lehký start do života. Narodil se s mentálním postižením, rodina navíc jeho postižení nepřijala, nedokázala se s tím smířit. I přesto, že v rodině vyrůstal a zajistila mu základní životní potřeby, lásky a přijetí se mu příliš nedostávalo. V pozdějším věku mu diagnostikovali emočně nestabilní poruchu osobnosti, která se projevovala depresivními stavy se sklony k sebevražednému jednání. Rodina jeho skeptické nálady nezvládala, a tak musel odejít. Svoje místo k žití prozatím našel na ubytovně. Jeho zdravotní, respektive psychický stav, mu znemožňoval pracovat na plný úvazek a plnit nároky zaměstnavatele. Nedodržoval psychiatrickou léčbu a jeho stavy se tím zhoršovaly. Celá situace se začala komplexněji řešit až ve chvíli, kdy byl po jednom z pokusů o sebevraždu hospitalizován. Mimo lékařů se jej ujala zdravotně sociální pracovnice. Pracovnice kontaktovala sociální odbor městského úřadu a upozornila na neutěšenou situaci mladého muže. Ihned s kolegyní podaly žádost o invalidní důchod, žádost o příspěvek na péči a zároveň k soudu i návrh na omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka. Opatrovník je styčnou osobou, která pomáhá dotyčnému spravovat osobní záležitosti, dohlíží nad hospodařením s financemi apod.

Soud návrhu vyhověl a panu Lubomírovi přidělil opatrovníka. Rodina se i v této situaci postavila k záležitosti negativně, od jednoho z jejich členů se prakticky odvrátili. Funkce opatrovníka se tedy ujalo město. Kladně skončily žádosti o příspěvek na péči a invalidní důchod. Z těchto peněz sociální pracovnice města po dohodě zaplatila panu Lubomírovi pečovatelskou službu, která mu zajišťovala zejména nákupy. Na doporučení sociální pracovnice navázal pan Lubomír spolupráci s terénní sociální službou, která mu pomáhala s orientací a uplatněním na trhu práce. Podařilo se mu najít zaměstnání na částečný úvazek v chráněné dílně. Nejen že si přivydělá peníze, ale pozice mu přináší pocit důležitosti a potřebnosti, který je u psychických onemocnění nesmírně podporující. A konečně, s pomocí sociální pracovnice a opatrovníka se panu Lubomírovi podařilo získat do pronájmu byt v domě s pečovatelskou službou.

Přestože odborní pracovníci nedokážou ovlivnit nepřijímající postoj ze strany rodiny, zajištěním základních sociálních oblastí panu Lubomírovi výrazně zkvalitnili život s psychických onemocněním.

Paní Marta

Paní Marta (56) v současnosti obývá pronajatý byt na městské ubytovně. Trpí depresemi a úzkostnou poruchou, která se projevuje především velkou nerozhodností a strachem z jakýchkoli změn či kroků ve svém životě.

V minulosti paní Marta žila zcela běžným, nevymykajícím se způsobem, životem. Vdala se, s manželem vychovávala dceru, po mateřské dovolené nastoupila zpět do zaměstnání. Manželství však skončilo rozvodem, dcera Martina se poměrně brzy osamostatnila a maminku už tolik nepotřebovala. Paní Marta si po vzpamatování se z rozvodu našla přítele, který však po několika měsících fatálně onemocněl. Až do jeho smrti mu poskytovala péči a stála při jeho boku. Bolavé životní období ale prohloubilo její úzkosti, se kterými se do té doby potýkala jen zřídka, při mimořádně náročných chvílích.

Bála se každého kroku, zároveň však věděla, že se smrtí přítele ji takových změn čeká mnoho. Hledala nové bydlení, neboť nemohla dále využívat byt, který patřil jejímu příteli. Navíc zůstala náhle bez příjmu, bez příspěvku na péči, který pobírala. Zoufalá se obrátila na sociální pracovnici městského úřadu. Ta poskytla paní Martě psychosociální podporu, pomohla rozklíčovat zásadní oblasti a následně společně hledaly možnosti řešení. Paní Marta podala žádost o byt v domě s pečovatelskou službou, dočasně se nastěhovala do volného bytu na městskou ubytovnu. Za součinnosti sociální pracovnice zažádala o dávky hmotné nouze k zajištění příjmu na základní životní potřeby. Když se pracovnice úřadu doptávala na vztah s dcerou a její eventuální oporu, zjistila, že vztah mezi nimi je výrazně narušený. Paní Marta dceru často atakovala telefonáty, kdy se ujišťovala, zda jedná správně, nebo co by měla dělat. Dceru to obtěžovalo, začala se jí vyhýbat.

Sociální pracovnice dohodla schůzku s psychologem, který následně odkázal na psychiatra. Paní Martě byla doporučena psychiatrická léčba. I když z počátku odmítala, dcera jí byla motivací, že na pobyt nastoupila a léčbu absolvovala. Po návratu s pomocí sociální pracovnice podala žádost o invalidní důchod, který jí přiznali. Navázala kontakt se sociální službou, která poskytuje podporu lidem s duševním onemocněním a také se službou, která se věnuje lidem se znevýhodněním v uplatnění na trhu práce. Díky tomu se jí podařilo získat práci na částečný úvazek, ze kterého dostává výdělek, a nemusí už využívat dávky hmotné nouze. Vzhledem k její psychické stabilizaci se výrazně narovnal vztah s dcerou. Sociální pracovnice po dohodě zorganizovala setkání a sešla se s oběma ženami. V rámci schůzky oceňovaly paní Martu za dosavadní kroky a rekapitulovaly její aktuální životní situaci. V současné době je jejím cílem získat samostatné bydlení – a to v domě s pečovatelskou službou nebo pronajatém bytě. Hnacím motorem se jí stalo očekávání prvního vnoučka.

VYHLEDAT SLUŽBY